KONCERT V KINĚ
- ČESKÁ FILHARMONIE ŽIVĚ Z DVOŘÁKOVY SÍNĚ
PRAŽSKÉHO RUDOLFINA

Nikdo ze současného týmu starajícího se o Českou filharmonii si už nepamatuje, kdy naposledy hrál tento orchestr v adventním Rudolfinu Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Přitom ji slyšíme ze všech okolních kostelů, dokonce i v plenéru, ale aby ji zahrála Česká filharmonie, a dokonce se svým šéfdirigentem, na to jsme si museli počkat až do její 119. sezony...

Spočinutí v krásné hudbě jako ten nejlepší vánoční dárek...
„Myslím, že je všeobecně dobré sahat k tradicím, a v tomto případě je to dotek, který oblažuje smysly i duši. Jsem si jist, že ta hodinka spočinutí v krásné hudbě je pro kohokoliv mnohem důležitějším dárkem než další hmotný předmět, jimiž se tolik zahlcujeme,“ komentuje přenos Jiří Bělohlávek.
„Českou mši vánoční jsem slýchal již jako kluk při návštěvách štědrovečerní půlnoční mše s mým tatínkem, později, v mých studentských dobách jsem ji hrával na violoncello v orchestru Svatojakubského chrámu s legendárním dirigentem Josefem Herclem. Je to skladba, která v mém vnímání navozuje dokonale atmosféru českých Vánoc,“ dodává Jiří Bělohlávek k České mši vánoční.

 

 

 

Sobota 20. prosince 2014 ve 14:45 hodin


program koncertu:

Antonín Dvořák: Slovanské tance op. 46, první řada
přestávka
Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční: Hej, mistře!

Dirigent: Jiří Bělohlávek

Alžběta Poláčková – soprán
Veronika Hajnová – alt
Petr Nekoranec – tenor
Jan Šťáva – bas
Komorní sbor En Arché
Smíšený pěvecký sbor Česká píseň
sbormistr: Vojtěch Jouza


Délka koncertu cca 138 minut, včetně 20ti minutové přestávky,

 

   Dvě řady Slovanských tanců op. 46 a 72 patří k nejslavnějším a nejhranějším skladbám rodáka z Nelahozevse Antonína Dvořáka (1841–1904). Dvořák nebyl v průběhu devatenáctého století zdaleka jediným, kdo sklidil skladbami tanečního charakteru úspěch. Skladatelé období romantismu i novoromantismu se snažili vystihnout národní ráz hudby a sahali proto k tancům, resp. k tanečním rytmům, vnášejícím do hudby prvky národnosti. Antonín Dvořák byl již ve světě známý jinou folklorně inspirovanou skladbou – Moravskými dvojzpěvy – když se na něho v březnu roku 1878 obrátil berlínský vydavatel Fritz Simrock dopisem:„Rád bych se Vás zeptal, zda byste neměl chuť napsat mi určitý počet, řekněme například dva sešity ,Českýchʻ a ,Moravský tancůʻ pro klavír na 4 ruce (na způsob Uherských od Brahmse) a sice s použitím národních melodií, které by se Vám zdály vhodné a které by byly prostoupeny a sloučeny s Vašimi vlastními nápady.“ A o několik dnů později Simrock upřesňuje: Můžete je také nazvat ,Slovanské tanceʻ..., jistě takové najdete ve ,slovanském duchuʻ a v sobě samém?“
Dvořák zareagoval pozitivně a ještě téhož roku vytvořil osm Slovanských tanců pro klavír na čtyři ruce. Záhy také vznikla instrumentovaná verze. Úspěch tanců byl mimořádný v Evropě a dokonce i v zámoří. Spokojen byl také nakladatel, jemuž dílo mu přineslo nemalý finanční prospěch. Bylo proto přirozené následné Simrockovo naléhání na komponování druhé řady tanců. To však Dvořák odmítnul a ke kompozici přistoupil až po osmi letech vyplněných množstvím slavných kompozic, jako byly např. Česká suita, Šestá a Sedmá symfonie, opera Dimitrij, kantáta Svatební košile, oratorium Svatá Ludmila. Řada druhá byla opět napsána pro čtyřruční klavír (1886) a téměř současně vznikla i jejich instrumentovaná podoba (1886–1887).
Dvořák jednotlivé tance neoznačil názvy ale pouze římskými čísly. Teprve následně vykladači a popularizátoři Dvořákova díla dali skladbám podtituly. Sám Dvořák ale měl dostatek zkušeností s lidovou hudbou a hudbou k tanci, které nepochybně získal již v prostředí domova. Otec – řezník a hospodský – byl amatérským hudebníkem, na venkově obvykle organizátorem tanečních zábav. Podobně i strýcové byli amatérskými hudebníky a také později, ve Zlonicích, byl Dvořák v kontaktu s lidovou hudbou. V učiteli Antonínu Liehmanovi nalezl osobnost ztělesňujícího personální unii učitele, varhaníka, kapelníka a diletujícího skladatele nejednou právě tanečních kusů. Přímou inspiraci lidovou hudbou však u Slovanských tanců nalézáme jen zřídka a používané názvy tanců jsou spíše orientační. Zatímco v řadě první přece jen nalezneme ohlasy lidové hudby, řada druhá je více symfonická a v závěrečném šestnáctém tanci se taneční charakter již zcela vytrácí. Slovanské tance přinášejí nejen působivý cyklus osmnácti brilantních hudebních děl, ale podávají i svědectví o samotném vývoji skladatelské osobnosti Antonína Dvořáka.

 

Vánoce již po staletí vstupují do našich domovů, a každý rok znovu nás oslovují příběhem Kristova narození, vůní jehličí, bohatým vánočním stolem i radostí z obdarování. A nebylo by pravých Vánoc bez koled a vánoční hudby. Jedním dechem řečeno: bez České mše vánoční rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby (1765–1815). Jen málo hudebních děl evokuje atmosféru vánoc tak přesvědčivě, jako právě Rybova mše.
Jakub Jan Ryba se narodil v Přešticích, kde jeho otec působil jako podučitel a varhaník. Po otci zdědil lásku a nadání k hudbě, které rozvinul ve studiu na piaristickém gymnáziu v Praze. Byl sečtělý, seznámil se s antickou filozofií, stejně jako s osvícenskou ideologií a klasickou poezií. Když rodina přesídlila do Nepomuka, a jeho otec onemocněl, zastoupil jej po absolvování učitelského kurzu v nepomucké škole. Později působil v Mníšku pod Brdy a nakonec roku 1788 trvale zakotvil na škole v Rožmitálu pod Třemšínem.
Nejznámější Rybovo dílo – Česká mše vánoční – vzniklo roku 1796, v době, kdy skončily jeho vleklé spory s farářem Zacharem, kdy se však zároveň musel vyrovnávat s úmrtím svého již druhého syna. Rovněž politické klima té doby bylo značně neklidné. Válka mezi Rakouskem a Francií se pro monarchii nevyvíjela příznivě a pomalu se blížila k Čechám. Slova„doba nejistoty“ nejlépe vystihují atmosféru, ve které se přimknutí k víře a chrámu stává naléhavější než kdy jindy. Jako regenschori rožmitálského chrámu měl Ryba v tu dobu již za sebou kompozici několika desítek mší a také skladeb s vánoční tematikou, včetně čtvrté Pastorální mše D dur, a je přirozené, že znovu upřel skladatelskou pozornost ke druhému nejvýznamnějšímu svátku církevního roku – k Vánocům. Význam Rybova skladatelského počinu spočíval také v tom, že v textech k jednotlivým částem mše završil proces nahrazování latinského jazyka (nebo latiny s českými interpolacemi) lidu srozumitelným českým jazykem.
Podle evangelia to byli pastýři, kterým anděl zvěstoval událost Ježíškova narození. A také Ryba, znalý tradice vánočních svátků a tradic venkovského života hned na počátku mše začíná oslovením pastýřů, konkrétně jejich mistra. Ostatně počátek celé skladby tvoří tóny, které lze vyloudit právě z pastýřovy trouby. Rovněž hojnost prostých rozložených akordů je typická jak pro tento nástroj obecního pastýře, tak i pro celou Rybovu skladbu. Navíc úvod zpěvního partu mše se pohybuje v tónovém ambitu dalšího lidového hudebního nástroje – dud, a časté prodlevy zejména v partu varhan vyvolávají iluzi dudákovy hry.
Rukopis Rybovy skladby je nezvěstný. Ve vlastnictví skladatelovy rodiny se dochoval pouze opis vokálních a instrumentálních hlasů, dlouho považovaný za skladatelův originál. Jeho rukou je však napsán pouze text titulní strany obálky, obsahující vokální a instrumentální obsazení, naštěstí totožné s obsazením opisu díla. Pozdější opisy pořízené v průběhu 19. století se v jednotlivostech odlišují.
Pohnutější než osud rukopisu nejslavnější Rybovy skladby byl závěr skladatelova života. Utrmácen poměry, vysilující snahou o naplnění poslání kantora, vychovatele dětí i dospělých, snad také nemocí skončil život 8. dubna 1815 sebevraždou a pochován byl bez obřadu na starém morním pohřebišti za účasti hrstky známých.
Je pozoruhodné, jak mocného účinku docílil Ryba hudebními prostředky poměrně skromnými a jak se jeho hudba stala příkladem sepětí s českou hudební tradicí, stejně jako s blízkou budoucností. Smetana před Smetanou. Rybovu Českou mši vánoční si národ přivlastnil stejně jako později Smetanovu Prodanou nevěstu.