Výpravný balet, který nás zavede do starověkého Egypta, na jehož počátku mladý anglický lord cestuje po Egyptě a díky nepřízni počasí najde útočiště v pyramidě, kde se mu zjevují fantastické sny z minulosti...

V posledních desetiletích zaznamenáváme na světových baletních scénách oživení zájmu o polozapomenuté tituly romantického baletu 19. století. A tak se ke slovu stále častěji dostává nejen Adam a Delibes, ale i Deldevez, Drigo, Minkus nebo Schneitzhoeffer. A také Cesare Pugni (1802–1870), skladatel italského původu, který podstatnou část života prožil v Petrohradě. Jeho nejznámějším opusem je sice zřejmě Esmeralda, psaná ještě před příchodem do Ruska, u carského dvora však prožil dvacet let a stal se autorem hudby k řadě baletů. Spolupracoval nejprve s choreografem Julesem Perrotem, později s Mariem Petipou. Petipa svou slávu odstartoval hned první samostatnou choreografií – baletem Dcera faraónova, a to právě na hudbu Pugniho. Libreto jim napsal francouzský básník Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges podle románu Théophila Gautiera Příběh mumie (připomeňme, že Saint-Georges a Gautier stáli i u vzniku Adamovy Giselle). Prolog a epilog baletu se odehrává v tehdejší současnosti, tedy v 19. století. Pod egyptskými pyramidami upadne mladý archeolog lord Wilson pod vlivem opia do spánku, v němž se ocitne ve starověkém Egyptě a prožije milostný příběh s faraónovou dcerou Auspicií...

Původní petrohradská premiéra v roce 1862 měla obrovský úspěch. Šlo především o velkolepou, čtyřhodinovou podívanou a exotický námět, v dokonale iluzivní výpravě, s živými zvířaty na jevišti, s početnými průvody
a samozřejmě s efektními příležitostmi pro tanečníky a zejména tanečnice. Na scénách Petrohradu i Moskvy se Dcera faraónova držela po celou carskou éru a primabaleriny jako Karolina Rosati, Anna Pavlova nebo carova favoritka Matylda Kšesinská zazářily v hlavní roli. Po nástupu sovětské éry však tento titul z repertoáru mizí, zdá se, že natrvalo. Teprve francouzský choreograf Pierre Lacotte se rozhodl ho vzkřísit a rekonstruovat původní podobu Petipovy inscenace – byť v poněkud zkrácené podobě. Měl štěstí, že svůj záměr mohl ještě konzultovat
s pamětnicí původní verze, emeritní primabalerínou Ljubov Jegorovou.

Něco málo z historie:
Rusko a Francie se pořád přou o velkolepého tanečníka a baletního mistra Mariuse Petipu – každá země ho pokládá za svého. A má k tomu pádné důvody. Marius Ivanovič Petipa se narodil ve francouzském Marseille
11. března 1818. Jeho otec Jean-Antoine Petipa byl baletním tanečníkem, a už jako dítě vystupovat Marius na jeviště v baletech, které nastudoval otec. S ním také vystupoval pohostinsky ve Francii, USA a Španělsku.
V r. 1847 byl pozván do Ruska, kde tančil hlavní party v tehdejších baletech Paquita, Esmeralda, Faust
a Corsaire. Kromě toho zkoušel své síly jako baletní mistr a zároveň tančil ve vlastních inscenacích. Proslavil se
v r. 1862, kdy nastudoval Pugniho balet La Fille du Pharaon (Faraonova dcera). Poté nastudoval
přes 50 originálních baletů. Za vrchol jeho tvorby se pokládají Spící krasavice a Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, a také Raimonda Alexandra Glazunova. Druhá polovina 19. století je označována za „epochu Petipy“. Díky němu se pokládá ruský balet za nejlepší ve světě. Marius Petipa zemřel v r. 1910 ve městečku Gurzufu na Krymu.