Výpravný balet, který nás zavede do starověkého Egypta, na jehož počátku mladý anglický lord cestuje po Egyptě a díky nepřízni počasí najde útočiště v pyramidě, kde se mu zjevují fantastické sny z minulosti...

V posledních desetiletích zaznamenáváme na světových baletních scénách oživení zájmu o polozapomenuté tituly romantického baletu 19. století. A tak se ke slovu stále častěji dostává nejen Adam a Delibes, ale i Deldevez, Drigo, Minkus nebo Schneitzhoeffer. A také Cesare Pugni (1802–1870), skladatel italského původu, který podstatnou část života prožil v Petrohradě. Jeho nejznámějším opusem je sice zřejmě Esmeralda, psaná ještě před příchodem do Ruska, u carského dvora však prožil dvacet let a stal se autorem hudby k řadě baletů. Spolupracoval nejprve s choreografem Julesem Perrotem, později s Mariem Petipou. Petipa svou slávu odstartoval hned první samostatnou choreografií – baletem Dcera faraónova, a to právě na hudbu Pugniho. Libreto jim napsal francouzský básník Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges podle románu Théophila Gautiera Příběh mumie (připomeňme, že Saint-Georges a Gautier stáli i u vzniku Adamovy Giselle). Prolog a epilog baletu se odehrává v tehdejší současnosti, tedy v 19. století. Pod egyptskými pyramidami upadne mladý archeolog lord Wilson pod vlivem opia do spánku, v němž se ocitne ve starověkém Egyptě a prožije milostný příběh s faraónovou dcerou Auspicií...

Původní petrohradská premiéra v roce 1862 měla obrovský úspěch. Šlo především o velkolepou, čtyřhodinovou podívanou a exotický námět, v dokonale iluzivní výpravě, s živými zvířaty na jevišti, s početnými průvody a samozřejmě s efektními příležitostmi pro tanečníky a zejména tanečnice. Na scénách Petrohradu i Moskvy se Dcera faraónova držela po celou carskou éru a primabaleriny jako Karolina Rosati, Anna Pavlova nebo carova favoritka Matylda Kšesinská zazářily v hlavní roli. Po nástupu sovětské éry však tento titul z repertoáru mizí, zdá se, že natrvalo. Teprve francouzský choreograf Pierre Lacotte se rozhodl ho vzkřísit a rekonstruovat původní podobu Petipovy inscenace – byť v poněkud zkrácené podobě. Měl štěstí, že svůj záměr mohl ještě konzultovat s pamětnicí původní verze, emeritní primabalerínou Ljubov Jegorovou.

Bolšoj balet je bezesporu jeden z nejlepších baletních souborů na světě. Jeho tradice se odvíjí už od carského Ruska (1776), ve 20. století si vybrousil svůj typický až atletický styl a i dnes je plně hoden svého jména.  Bolšoj balet zvolil pro dramaturgii sezóny přímých přenosů do kin tradiční klasické klenoty svého repertoáru. Virtuozitou jejich provedení si dobývá srdce diváků po celém světě již řadu let. Umělecký šéf Sergej Filin dokáže těžit z obrovské tradice souboru a přenášet ji do souvislostí moderní doby.

Něco málo z historie:
Rusko a Francie se pořád přou o velkolepého tanečníka a baletního mistra Mariuse Petipu – každá země ho pokládá za svého. A má k tomu pádné důvody. Marius Ivanovič Petipa se narodil ve francouzském Marseille
11. března 1818. Jeho otec Jean-Antoine Petipa byl baletním tanečníkem, a už jako dítě vystupovat Marius na jeviště v baletech, které nastudoval otec. S ním také vystupoval pohostinsky ve Francii, USA a Španělsku.
V r. 1847 byl pozván do Ruska, kde tančil hlavní party v tehdejších baletech Paquita, Esmeralda, Faust
a Corsaire. Kromě toho zkoušel své síly jako baletní mistr a zároveň tančil ve vlastních inscenacích. Proslavil se v r. 1862, kdy nastudoval Pugniho balet La Fille du Pharaon (Faraonova dcera). Poté nastudoval
přes 50 originálních baletů. Za vrchol jeho tvorby se pokládají Spící krasavice a Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského, a také Raimonda Alexandra Glazunova. Druhá polovina 19. století je označována za „epochu Petipy“. Díky němu se pokládá ruský balet za nejlepší ve světě. Marius Petipa zemřel v r. 1910 ve městečku Gurzufu na Krymu.