Z deníku Pečorina...
Pro baletní inscenaci vybrali její autoři tři z celkem pěti novel, které román Michaila Lermontova tvoří – Belu, Tamaň a Komtesu Mary. V každé ze tří částí baletu se přitom Pečorin vyznačuje poněkud odlišným charakterem. Jeho postava je utvářena životními okolnostmi, věkem a způsobem, jakým je představen: v Bele jej poznáváme z pohledu jiné postavy, zatímco v Tamani a v Komtese Mary „mluví“ sám za sebe prostřednictvím stránek svého deníku. Přes všechny tyto různorodé převleky však nemůže být pochyb, že Pečorin je ucelenou osobností. Každý z těchto Pečorinů má svůj vlastní charakter, který je naznačen v úvodním monologu, a také svůj vlastní hudební podkres, jenž je publiku tlumočen za pomoci konkrétního hudebního nástroje umístěného přímo na jevišti. Velké divadlo věnovalo inscenaci oslavám 200. výročí narození slavného ruského spisovatele a básníka Michaila Lermontova, které připadly na závěr roku 2014.

Jurij Possochov je stejnou měrou spojen s moskevským Velkým divadlem i se souborem Sanfranciského baletu. Od té doby, co na Západě zahájil svou úspěšnou kariéru jako známý choreograf, vytvořil tento bývalý proslulý sólista baletu Velkého divadla v Moskvě na své domovské scéně v Rusku už tři baletní inscenace. V roce 2004 nastudoval pro Velké divadlo obnovenou premiéru své tajemné inscenace Magrittomania a v roce 2012 přišel se svou klasickou a hravou Klasickou symfonií, v níž vyzval tanečníky, aby svou virtuozitu pojali s humornou nadsázkou. V roce 2006 nastudoval pro Bolšoj vlastní verzi Popelky: autorsky na ní spolupracoval s režisérem inscenace, jejich společné dílo se vymykalo rámci klasického pohádkového námětu a zčásti do dění na scéně zahrnulo i osobu skladatele Sergeje Prokofjeva. Posléze pro něj konečně nadešla velká světová premiéra, první jevištní zpracování hudebního díla, jež nebylo nikdy předtím k slyšení.
Iniciátorem spolupráce choreografa Possochova a režiséra Serebrennikova na nové baletní inscenaci byl Sergej Filin, umělecký šéf baletního souboru moskevského Velkého divadla. „Promyslete si námět,“ řekl tehdy Kirillovi Serebrennikovi. „Hrdina naší doby,“ odpověděl mu bez váhání Serebrennikov.
Hrdina naší doby je jedna ze Serebrennikových nejoblíbenějších knih. Ale přestože je čtenářsky nadmíru oblíbená, ne každý je ji schopen uvést do života v baletním tvaru. „Překvapuje mě, že to ještě nikdy nikoho nenapadlo,“ říká Serebrennikov. „Je to totiž skrz naskrz básnické a niterně hudební dílo. A tam, kde je poezie, bývá i balet.“