Motto:
„Největší operní hvězdy do nejmenších detailů...“

Celé čtvrtstoletí v Metropolitní opeře nezazněla Rossiniho Semiramis a diváci tak budou mít možnost zhlédnout její premiéru v HD. Sopranistka Angela Mead bude teprve šestou pěvkyní, která se na newyorské scéně představí v ústřední roli babylónské královny. Vzácnou příležitost vidět poslední Rossiniho italskou operu, mimo jiné s oslnivou Elizabeth DeShong v úloze velitele asyrského vojska Arsaceho, se pak díky přímému přenosu z Met mohou v sobotu 10. března těšit i diváci dvou tisícovek kinosálů v 73 zemích světa...

Sobota 10. března 2018 v 18,45 hodin

SEMIRAMIS
(Semiramide)

Hudba: Gioachino Rossini
Libreto: Gaetano Rossi podle Voltairovy divadelní hry Semiramis

Světová premiéra: 3.2. 1823, Teatro La Fenice, Benátky

Obsazení:
Semiramis: Angela Meade
Arsace: Elizabeth DeShong
Idreno: Javier Camarena
Assur: Ildar Abdrazakov
Oroe: Ryan Speedo Green

Dirigent: Maurizio Benini
Režie: John Copley
Orchestr a sbor Metropolitan Opera New York

Nastudováno v italském jazyce, uváděno s anglickými a českými titulky

Délka představení cca 225 minut, včetně jedné přestávky (31 minut). Konec přenosu cca ve 22,50 hodin.

Podobně jako u Toscy, z jejíchž příprav Met koncem roku 2017 odvolala Jamese Levineho pro podezření ze sexuálního obtěžování, také nastudování Rossiniho Semiramis zasáhla nepříjemná kauza. Během lednových zkoušek si jeden ze sboristů stěžoval na „nevhodné chování“ Johna Copleyho a Met poté s předním britským režisérem bezodkladně rozvázala spolupráci. Vedení operní inscenace, která je považována za vrcholnou syntézu Rossiniho italského období, tak převzal americký režisér Ray Rallo.

Rossiniho Semiramis, jejíž libreto vznikalo na motivy stejnojmenné Voltairovy tragédie, přitom patří mezi výzvy z hlediska náročnosti pro orchestr a pěvce, také proto je spíše vzácným hostem operních scén. Důvěru pro obtížný titulní part Semiramis dostala pak jedna ze stálic Met posledních sezón, sopranistka Angela Mead, zatímco roli velitele asyrského vojska Arsaceho působivě ztvární mezzosopranistka Elizabeth DeShong. A portál Opera Wire se nad jejím výkonem doslova rozplývá chválou: „Od první do poslední noty postihla vokální linie dokonale. Její koloratura byla ryzí a čistá v každém okamžiku a stejně důkladně prociťovala výraz.“

Na scéně Johna Conklina, která evokuje bortící se stav babylónské říše, jim oběma sekundují mexický tenorista Javier Camarena jako indický král Idreno a ruský basista Ildar Abdrazakov jako princ Assur. Jedním z největších objevů inscenace je ale nejvyšší kněz Oroe v podání amerického basisty Ryana Speedo Greena. Opera Wire vzdává hold jeho hlubokému basu, jehož „velikost a plnost uchvátí vaši pozornost“ a předvídá mu hvězdnou budoucnost.

Semiramis - melodramma tragico
Rossiniho opera Semiramide, premiérovaná roku 1823 v Benátkách, uvedla na scéně exotické prostředí starověké Mezopotámie nebo Babylónie v zápletce osvíceneckého spisovatele a filozofa Voltaira. Libreto Gaetana Rossiho pak ale příběh posunulo od tragédie o odpovědnosti vládce a ceny moci k pseudohistorizujícímu dramatu z exotického prostředí se dvěma efektními rolemi matky-vladařky a znovupoznaného syna. Námět Semiramis ale ještě takřka jedno století před Gaetanem Rossim dosáhl značné rozšířenosti již na operním jevišti osmnáctého století, a to díky libretům dvou nejznámějších libretistů doby – Semiramide (1725) Apostola Zena a Semiramide riconosciuta (1729). Obě libreta byla vícekrát zhudebněna nejvýznamnějšími i dnes zapomenutými skladateli té doby (a to časově až k italské periodě Giacoma Meyerbeera v roce 1819).
Rossiniho operní tragédii také třeba předcházelo úspěšné francouzské zhudebnění Voltairova dramatu (Charles-Simon Castel: Sémiramis pro pařížskou Velkou Operu roku 1802). Látka lákala nejen exotismem, ale také četnou, byť zápletkově rozdílnou (a to i regionální) legendistikou, kterou na sebe postava Semiramis nabalovala. Postava tvrdé a prostopášné královny, která ale měla smysl pro rozvoj říše a architekturu (i když podle současného archeologického poznání byly proslulé “visuté zahrady Semiramidiny” vybudovány mnohem později, než je datována její vláda), pak našla svoje libretisty i ve dvacátém století. V Bologni roku 1910 byla (nepříliš úspěšně) uvedena Semirâma Ottorina Respighiho a o stejné látce a ve stejné době přemýšlel Richard Strauss společně s Hugem von Hofmannstahlem jako o baletním libretu.
Trochu historie: naše země poznaly Rossiniho Semiramis na počátku třicátých let devatenáctého století (Brno 1831, Praha 1832) a roku 1864 byla v Praze provedena také v českém překladu. Hned po premiéře se Rossiniho opera rozběhla na mnoha jevištích, kde vydržela až do počátku dvacátého století, a od premiéry šlo o takzvanou primadonskou operu se dvěmi výraznými party pro koloraturní soprán a koloraturní alt. Opera se pak po výrazném útlumu začala po několika jednotlivých uvedeních v Itálii od roku 1940 znovu objevovat na scéně díky Richardovi Bonyngovi a především jeho manželce Joan Sutherland. Ta roli vlastně vzkřísila pro moderního diváka a na její interpretaci pak navázala Montserrat Caballé a následně i další pěvkyně. Ani dnes není Semiramis častým hostem světových operních scén, protože partitura je náročná jak pro orchestr, tak především pro představitele hlavních partů – nejen Semiramis a Arsaceho, ale i pro virtuózní party koloraturního basu (Assur) a tenora (Idreno).